Jazz

Hudební encyklopedie, komentovaná Wyntonem Marsalisem a dalšími autoritami.1. Gumbo (1917): Úvodní část reprezentativního dvanáctidílného dokumentárního cyklu renomovaného režiséra Kena Burnse se jmenuje „Gumbo“ po speciální neworleanské polévce. V tomto divokém kadlubu se koncem 19. století zrodil fenomén jazzu. Tato spontánní hudba, jejíž podstatou je temperamentní souhra a invenční improvizace, vznikla z otevřených dialogů vedených mezi majetnými a chudými, veselými a smutnými, z dialogů černošských a bělošských mužů a žen, dialogů staré Afriky a staré Evropy – jak tvrdí hlavní moderátor cyklu Wynton Marsalis: „K něčemu takovému mohlo dojít jenom v docela Novém Světě.“2. Dar (1917–1924): Hrdinou druhé epizody velkolepě produkovaného cyklu Jazz je Louis Armstrong. Zahraje, zazpívá nám a bude vyprávět o svých muzikantských i lidských osudech, které se nerozlučně proplétají. Armstrong se totiž stal ztělesněním jazzu. Svou hrou na kornet a trubku, svým chraplavým hlasem, prostě svou shůry posvěcenou muzikalitou proměnil orchestr jako celek, změnil hru muzikantů v bandu, a změnil stylový projev muzikantů v celém New Orleansu, dokonce i u těch, co už měli jméno. Přinesl sebou v první řadě ohromné nadšení pro rytmus. A byl jako ekonom. Zahrál jen pár not, ale každá z nich něco znamenala. Pak sebou přinesl blues, a to bylo neméně důležité. Předváděl blues jako největší muzikantský dar, který Amerika přináší světu. A hrál s neskutečnou přesvědčivostí, citem a silou.3. Náš jazyk (1924–1929): Duke Ellington jednou řekl, že pro každý instrument by chtěl někoho, kdo to umí jako Louis Armstrong s trubkou. Skvělý rytmus, úžasný timing, podmanivé synkopy… Tato epizoda portrétuje Louise Armstronga a jeho „románové“ životní osudy, ale také jeho bělošského kolegu, tragického lyrika Bixe Beiderbecka, kterého Louis obdivoval. Další kapitola se věnuje ohromnému vlivu osobnosti Duka Ellingtona, jehož hudba je dodnes aktuální.4. Opravdové přijetí (1929–1934): V této části cyklu sketuje Louis Armstrong a jeho následníci chodí ven nalehko v dešti, aby trochu ochraptěli… V celé historii hudby nikdo nezpíval tak jako trumpetista Louis Armstrong. Jeho navenek drsný vokál přímo vystihnul fenomén jazzu. Všichni zpěváci pak z něho čerpali – od Franka Sinatry, Binga Crosbyho, Mildred Bailey, Jon Hendrickse, ale také Billie Holiday, Sarah Vaughan, Carmen McRae, všichni o něm mluvili jako o „otci“. Nikdo neovlivnil americký zpěv tak výrazně. Při zpěvu Armstrong improvizoval téměř tak svobodně, jako improvizoval při hře na trubku. A nejen to, měl svůj způsob, jak zazpívat melodii a pak přidat tóny, jako kdyby hrál na další nástroj. Známé evergreeny jako třeba Stardust jako by zkomponoval znovu. Tak vysoký byl jeho vklad do variací a improvizací na nejrůznější témata.5. Swing – čirá radost (1935–1937): Hudební encyklopedie připomene: „Muzikantský pohyb vpřed“ vyrostl uprostřed třicátých let v harlemských tančírnách. Duke Ellington na otázku, odkud bere nápady, odpověděl: „Nápady? Mám milióny snů.“ A jak se cítíte, když nemůžete zůstat v drahých hotelích, kde vystupujete? „Seberu sílu, ohrnu nos, a vystřihnu blues“... Jazz byl původně taneční hudba. A dodnes některé jeho projevy (funky, hip hop jazz, souljazz, popjazz) k tanci provokují. Uprostřed 30. let, kdy stále ještě trvala Velká krize, se jazz stal téměř americkou populární hudbou. Měl tehdy nové jméno: Swing. Tato hudba vyrostla v tančírnách Harlemu a zamilovala si ji celá generace Američanů. Swing v pevné spolupráci s MGM studiem v Hollywoodu nabízel lidem útěk před kritickou realitou: inspirativní zábavu a eleganci. Z rádií, jukeboxů se ozýval po celé zemi swing. Po Americe cestovaly stovky swingových kapel a jejich muzikanti byli pro mladé lidi stejným vzorem jako basketbaloví hráči. Milióny amerických bělochů, kteří předtím jazz neposlouchali, najednou zaplňovali taneční sály, kde dominoval swing.6. Oslava rychlosti (1937–1941): Ke konci 30. let dvacátého století swing vyrostl ve velký byznys a současně v celonárodní americké šílenství – i přesto, že hospodářská krize se v té době ještě prohlubovala. Jakoby paradoxně proto Američané potřebovali tehdy slyšet ještě víc hudby, více orchestrů a kupovat kvanta gramofonových desek. Tehdy se prosadil saxofon jako jeden z hlavních sólových nástrojů jazzu. Velké swingové orchestry, přestože podle mínění některých kritiků jazz dusily, se podílely na zisku hudebního průmyslu celými 70 %. V tomto období komercializace jazzu se objevil svěží zvuk orchestru Counta Basieho, který swing propojil s blues. Jazzoví sólisté se stali instrumentálními hvězdami.7. Swingovat jinak (1940–1942): Hudební encyklopedie otevírá zlaté stránky: altsaxofonista Charlie Parker a trumpetista Dizzy Gillespie – věrozvěstové mocné vlny be bopu, stylu, který odpovídá rytmu a tempu velkoměsta... V létě 1939 v Kansas City naskočil do vagónu nákladního vlaku devatenáctiletý saxofonista Charlie Parker a mířil do New Yorku. Byl odhodlaný zkusit tam své štěstí. Bloumal Harlemem, obdivoval poutač nad vchodem hotelu Savoy, a snil o tom, že tam někde uvnitř hraje. Přijal práci umývače nádobí v malém klubu za 9 dolarů na hodinu, jen aby mohl poslouchat svůj idol, nevidomého Arta Tatuma, který tam každý večer hrál na klavír. Občas sám dostal šanci si zahrát na saxofon. Tehdy objevil nový způsob, jak zahrát podmanivé sólo – vystavět ho nikoliv na melodii, na tónech, ale na akordech, které ji podkreslují. „Ožil jsem,“ řekl tehdy Charlie Parker, „můžu i létat.“8. Vyznání chaosu (1943–1945): Během II. světové války vedené proti zlu – swing byl symbolem svobody. Ale doma, v klubech, například v Minton’s Playhouse v Harlemu, mladí swingoví muzikanti hledali jinou svobodu. Objevovali nové rytmy, jiné harmonie a více prostoru pro sóla. V jejich čele byli Charlie Parker a Dizzy Gillespie, zajímalo je umění, nikoliv zábava. Jenže kvůli pokračující válce a nemožnosti nahrávat zůstávaly jejich hudební výboje v podstatě neznámé. Jazz vyjadřuje naději svobodných lidí, toužících po lepším životě. Základem je osobnost jednotlivce, tedy opak základních myšlenek nacismu. Jazzu se totiž vždycky dařilo v undergroundu, kde se stal symbolem odporu. Osmá část dokumentárního cyklu JAZZ přibližuje osudy a hudbu Billie Holiday, Duke Ellingtona, Django Reinhardta, Dave Brubecka a dalších.9. Riziko (1945–1949): Hudební encyklopedie tvrdí slovy showmana a špičkového trumpetisty Dizzyho Gillespieho: „Bebop může být stejně zábavný jako swing a lze při něm tančit“. Nástup Normana Granze, impresária, který prosadil jazzmany a jazzwomanky do světových filharmonických sálů... Po II. světové válce rostla v Americe produkce a prosperita měrou, o níž se ještě před několika lety nikomu ani nesnilo. Ale začala Studená válka a s ní přišla hrozba nukleární války. Milióny bělošských Američanů se začaly stěhovat do nově postavených, bezpečnějších předměstských čtvrtí. Města se vylidňovala. Lidi, převážně chudí, kteří v centrech měst zůstali, se měli postarat sami o sebe. V komunitě černošských Američanů sílila frustrace. Chlapi se vrátili z války, v níž bránili svobodu cizích zemí, a doma se museli potýkat s diskriminací. Do této situace přišel mor zvaný drogy. Celou situaci „vyzpívala“ jazzová hudba. Hrát jazz vždycky znamenalo přijmout riziko. Když se muzikant vyjadřuje spontánně „na fleku“, když vystupuje veřejně, jde „s kůží na trh“, prostě riskuje. Ale kromě toho dostává ohromnou šanci projevit se.10. Neodolatelný (1949–1955): Hudební encyklopedie obnovuje interakci mezi hrou sólisty a skupiny. Hrají nezapomenutelní: Gil Evans, Gerry Mulligan, Thelonious Monk, John Lewis a mág Miles Davis... Bepop byla hudba úchvatná, ale náročná, zároveň složitá, rychlá a nespoutaná. Na zavedené melodie a zvuk skupiny nástrojů bylo třeba zapomenout. Záleželo pouze na inspiraci, dovednostech a muzikální vytříbenosti sólistů. Některé posluchače taková hudba upřímně zděsila. Mladší muzikanti stále uctívali Charlieho Parkera a Dizzy Gillespieho, ale přitom začínali hledat způsob, jak zachovat vymoženosti bebopu a zároveň obnovit rovnováhu mezi hrou sólisty a skupiny. „Vzpružíme posluchače,“ řekl komponující klavírista John Lewis, „když dáme naší hudbě pevnější strukturu.“ Hrdiny tohoto dílu jsou altsaxofonista Charlie Parker, trumpetista Miles Davis, klavírista Dave Brubeck a další.11. Dobrodružství (1956–1960): Hudební encyklopedie sleduje rozšiřování hranic a na první pohled novodobý „Zlatý věk“. Každé z jmen znamená jiný svět hudby... Zpívající klavíristka Sarah Vaughan, titánský tenorsaxofonista Sonny Rollins, orchestr Duka Ellingtona, stylotvorný trumpetista Miles Davis, tenorsaxofonista John Coltrane a jeho hlubiny duše, převratný „harmolodický“ koncept saxofonisty Ornette Colemana. To jsou hrdinové předposlední části velkolepě produkovaného dokumentárního cyklu JAZZ. A co je svobodnějšího než JAZZ? Když vyslovíte ten pojem, mluvíte o volnosti hudební improvizace. K tomu je nezbytné dokonale ovládat nástroj a znát dobře harmonii, abyste ji mohli porušovat a obohacovat. Celá idea jazzového umění je vytvořit spontánně formu, která je záštitou proti chaosu.12. Půlnoční mistrovské dílo (1960–dodnes): Hudební encyklopedie podotýká: Každá doba přivolává svou hudbu. Zde se ozvali: Dexter Gordon, John Coltrane, Charles Mingus, Miles Davis, Wynton a Branford Marsalisové. Cyklus končí, příběh pokračuje... Optali se jednoho muzikanta, kam podle jeho názoru jazz směřuje. „Jazz půjde tam, kam ho vezmeme, tak my půjdeme.“ Herbie Hancock neví o lepší odpovědi. O budoucnosti jazzu ví pouze to, že nikdo nemůže přesně předvídat, co bude. Nikdo za éry swingu nepředvídal „bebop“, nikdo za éry „bebopu“ nepředvídal avantgardu a zcela určitě nikdo z avantgardy nevěděl, že přijde „fusion“. Nastoupí mladí muzikanti, doufejme, že mezi mimi bude i mimořádná osobnost jako Armstrong nebo Parker. Jazz zůstává nádherně všeobsažný, hrdý míšenec americké hudby, který je každý večer zbrusu nový a jeho nejlepšími učiteli jsou hlasy minulosti. V tomto smyslu jazz je vědomím souvislostí. (Česká televize)