S01E02

Bitva o Atlantik

Jen několik hodin po vstupu Velké Británie do války 3. září 1939 potopila německá ponorka U-30 britský parník SS Athenia s mnoha civilisty na palubě, čímž odstartovala nejdéle trvající bitvu 2. světové války. Německý admirál Dönitz, který byl inovátorem na poli nových technologií i ponorkové taktiky, měl nyní příležitost uskutečnit svou vizi. Ta spočívala v ovládnutí moří a narušení spojeneckých zásobovacích tras v brutální opotřebovací válce, v níž se německé ponorky spojovaly do takzvaných „vlčích smeček“. Jeho ponorky získaly po pádu Francie v roce 1940 přímý přístup do vod Atlantiku a Dönitz tak mohl začít s masovým nasazováním těchto obávaných „vlčích smeček“, které začaly pustošit veškerou lodní dopravu v okolí Britských ostrovů. Německé ponorky hrály se spojeneckým hladinovým loďstvem epickou hru na kočku a myš, v jejímž rámci sváděly bitvu o nadvládu nad Atlantikem, která skončila až po více než pěti letech německou kapitulací. Německé „vlčí smečky“ způsobovaly britskému obchodnímu loďstvu obrovské ztráty, zejména v průběhu takzvaného prvního a druhého „šťastného období“. Sám Churchill připouštěl, že jej tyto výše ztrát děsila. Jakmile se však boj proti ponorkám stal hlavní spojeneckou prioritou, začaly vznikat nové taktiky a technologie, které měly tento nepříznivý vývoj zvrátit. Zásadní úlohu přitom sehrály „Wrenky “ neboli příslušnice Ženské královské námořní služby, které byly pověřeny hraním válečných her. Ty měly vnést nový pohled na fungování německých ponorkových vlčí smeček a položit tím základy nové taktiky protiponorkového boje. Příkladem budiž operace „Raspberry“ neboli „Malina“. K vyrovnání sil v Atlantiku značně přispěla i neúnavná práce týmů luštitelů kódů z Bletchley Parku, kteří neúnavně pracovali na rozluštění německého kódu Enigma. Jejich úspěchy poskytly Spojencům zásadní zpravodajskou výhodu v boji s nepřítelem, který se při koordinaci svých sil spoléhal na neustálou komunikaci a využíval výhody překvapení a zmatků, které svými útoky způsoboval. Spojenci díky prolomení německých námořních kódů nejenže věděli o blížících se ponorkách, ale zároveň mohli na základě jejich rádiové komunikace určovat jejich polohu. Z někdejších lovců se pomalu stávala lovná zvěř. Ztráty ponorek začaly neúnosně narůstat a v bitvě o Atlantik došlo k bodu obratu, po němž už se Dönitzovy naděje na ochromení spojeneckých zásobovacích tras změnily v utopii. Velitelé ponorek, kteří byli osobně vybíráni a ideologicky řízeni Dönitzem, však až do samého konce války pokračovali v marných sebevražedných misích. (Česká televize)