S16E20

13. komnata Eriky Bezdíčkové

Pamětnice holocaustu, spisovatelka s titulem Dáma české kultury přežila koncentrační tábor v Osvětimi, kde ztratila všechny příbuzné a unikla z pochodu smrti... Erika Bezdíčková se narodila v Žilině. Oba rodiče Kellermannovi pocházeli ze židovských rodin, Erika měla ze strany otce nevlastní starší sestru. Po vyhlášení Slovenského státu byla rodina pronásledována pro svůj židovský původ a dotkla se jí všechna protižidovská opatření. V létě 1944 byla třináctiletá Erika s rodiči internována do věznice v Ilavě a později do sběrného tábora v Seredi. Odtud byla i s rodiči poslána v říjnu 1944 transportem do Osvětimi, kde oba rodiče zahynuli. Po několika měsících v Osvětimi byla Erika v lednu 1945 převezena do pracovního tábora v Genshagen, z něhož byli v březnu 1945 vězni evakuováni do Sachsenhausenu. Všechny ženy, které jí v koncentračních táborech a věznicích pomohly a k nimž získala vřelý vztah, skončily v plynových komorách. Až na kamarádku Rutku Neugebauerovou, s níž se Erice v dubnu 1945, kdy nastoupily na pochod smrti, podařilo utéci. Po osvobození a návratu do rodné Žiliny zjistila, že rodiče nepřežili a starší sestra se provdala do Rumunska. Především ztráta matky jí způsobila celoživotní trauma, celý život ji hledala… Když nenašla v Žilině žádné příbuzné ani nikoho, kdo by jí pomohl, vydala se čtrnáctiletá Erika sama za sestrou do Rumunska a celé měsíce putovala přes Maďarsko až do Kluže. Sestru našla, ale pochopila, že u ní zůstat nemůže, a tak se rozhodla vrátit zpět na Slovensko. Usadila se v Bratislavě a později v Praze. V roce 1948 se vdala. Bylo jí šestnáct, když povila syna, v devatenácti se jí narodila první dcera. S manželem se později rozvedli. V padesátých letech jako matka samoživitelka pracovala v Československém rozhlase v Praze a po druhém sňatku odešla do Loun, kde působila jako redaktorka okresního vysílání rozhlasu po drátě. Narodila se jí druhá dcera, ale i druhé manželství skončilo rozvodem. Začátkem šedesátých let přišla do Brna, kde pracovala v podniku Brněnské výstavy a veletrhy a poté až do roku 1989 v Technických novinách. Zároveň překládala a tlumočila z němčiny a maďarštiny. V roce 1973 se znovu provdala a žije v Brně. Vydala autobiografickou knihu Moje dlouhé mlčení a vystoupila v několika dokumentárních filmech o holocaustu. V roce 2019 byla ministerstvem kultury ve spolupráci s mezinárodním projektem proti totalitě Mene Tekel oceněna titulem Dáma české kultury. Dosud přednáší na středních školách, kde předává své prožitky z útrap holocaustu i komunistické zvůle mladým lidem, aby nic takového v současném světě už nedopustili. (Česká televize)